ČRo 2 Praha již není mezi námi. Pod vedením šéfredaktora Jaromíra Ostrého se změnila ve Dvojku. Po pár týdnech s novou programovou skladbou snad přišel čas na letmé hodnocení. Nebude to hezké čtení.
Důvod je prostý: Dvojka není nic pěkného k poslouchání. Budiž Jaromíru Ostrému, který na Prahu zavítal z brněnského studia Českého rozhlasu, vzdána čest za to, že dělostřeleckou přípravu zahájil ještě předtím, než změny poslední lednový den vypukly. Vzhledem k následnému všeobecnému melée snad měla být delší.
Ostrý obhajoval změny schématu v zásadě dvěma argumenty. Ad jedna: posluchači název stanice – Praha – považují za lokální vysílač. Zjistila to najatá agentura (Kdo ji vybíral? Na základě jakých kritérií? Jaká byla formulace otázek?). Nicméně budiž. Ad dvě: posluchači Prahu považovali za zpravodajskou stanici, která se míjí se sloganem „rádio na vlně pohody.“ V tomto smyslu je patrně na místě otázka co „posluchači“ rozumí pod přídavným jménem „zpravodajský.“ Nicméně – budiž. Co dostali jim patří.
Jaromír Ostrý se, stručně řečeno, rozhodl vsadit na ženy, mluvené slovo a obvyklou dávku dvacet třicet let staré české hudby. V rámci dělostřelecké přípravy také žádal o trpělivost a odmítal kritiku, zaznívající předem. Pravda, kritizovat je lepší až ex post, když člověk popadne dech.
Dobré ráno: Kdo komu?
První velká vlna kritiky se na hlavu Jaromíra Ostrého (stál třeba za všeobecně kladně hodnocenými formáty Toulky českou minulostí nebo Kdy to bylo) snesla hned dne prvého ráno, když posluchači zjistili, že pořad Jak to vidí ve schématu skutečně chybí. Do půlhodinovho pořadu si moderátoři zvali do osobnosti (Ivan Hofman, Václav Malý, Jiřina Šiklová, Jan Petránek, Ondřej Neff a další), s nimiž se, řečeno hrozným klišé, vyjadřovali k otázkám aktuálním. Kritika byla natolik hlasitá, že se formát do schématu po pouhém týdnu musel vrátit i s moderátorem Vladimírem Krocem, jehož odchod z ČRo2 s jistým uspokojením v hlase Ostrý osobně ohlašoval. Vzhledem k délce předběžné přípravy si troufám odhadovat, že zrušení Jak to vidí muselo vyvolat větší otřes než změna zasedacího pořádku na Vltavě. O pořadu Jak to vidí bude ostatně ještě řeč.
Dopolední vysílací blok se zaměřil primárně na ženy. Nic proti tomu, na druhé straně naprosto nejsem přesvědčen o tom, že ideální podoba vysílání pro ženy spočívá v tříhodinovém více či méně duchaprostém hihňání nových tváří Dvojky (jmenujme Marii Retkovou nebo Stanislavu Lekešovou), které si s hosty (námátkou Petra Černocká, Iva Hüttnerová a jiné inspirativní osobnosti) zejména vyměňují recepty, drbou společné známé a nechávají posluchače do poslední minuty vysílání žít v hrůze, že se rozhovor stočí také na muňky a horečku omladnic. Rady jako „Ze lhaní jsou rakoviny,“ kterých se posluchači dopoledne dostává jsou věru k nezaplacení. Pozvolná změna k lepšímu neznamená zlepšení, ale pouhopouhou klopýtavou cestu k obsahu, který těžko bude oslňovat, ale aspoň přestane vzbuzovat intenzivní pocit trapnosti. Z úplně nejhoršího je snad dopolední blok venku. Přesto, když jsem vyslechl dobrou radu léčit chřipku hlívou ústřičnou, zalitou portským vínem a vodkou, napadlo mě, jestli redaktorka Kumstýřová už neléčila.
Rum bum káva limonáda
Odpolední blok mají v režii Pavel Kudrna s Jiřím Kokmotosem a nutno poznamenat, že pokud si má Dvojka zachovat homogenitu, měli by oba pánové okamžitě opustit její redakci. Jsou na tento druh stanice příliš dobří. Patrně v rámci vyváženosti je při pátku střídá Jan Rosák, jehož bodrý hlas ve spojení s živým humorem Petra Novotného mě dostal do mírně kataleptického stavu. Snad jsem příliš náročný, ale hodina strávená ve společnosti ryčného muhaha ve mně vyvolala mučivé vzpomínky na zlaté doby estrády v Česku pod taktovkou papá Železného.
Dosavadní Káva o čtvrté se kreativně přejmenovala na Čaj pro dva a přesunula se (nyní už jen částečně) ze studia do atria Českého rozhlasu. Jinak řečeno moderátor, hosté a živé publikum vysílají z vrátnice. Podle toho pořad vypadá. Neustálé dotazy Ondřeje Neffa, zda by lidé laskavě mohli přestat mlátit dveřmi mi navozovaly otázku kdy už někdo zvolá „A poslední zhasne!“ Mimochodem: do Čaje pro dva se původně měli přesunout hosté Jak to vidí, jimž se teď z mně nepochopitelných důvodů říká „jaktovidiči,“ což je slovo vpravdě zoufalé a patrně nakažlivé, protože k jaktovidičům ve vysílání Dvojky postupně přibyli „nacházeči“ a „ztráceči.“ Patrně podle vzoru posluchači. Mezi „jaktovidiči“ se objevil také všechnovědič Tomio Okamura, který se pro Dvojku patrně stal postavou zcela nepostradatelnou a jehož všudypřítomnost mě začíná znepokojovat až ke znechucení.
Dobrou noc, zapomeňte
Blok večerní mi poskytl tři zážitky, o něž cítím potřebu podělit se. Vyslechl jsem debatu Marcely Antošové s jakýmsi exekutorem za přispění volajících posluchačů. Nejlépe bych hodinový pořad popsal jako setkání stříknuté hajzlbáby se snaživým pouličním prodavačem telefonních karet. Dvě hodiny, které jsem strávil ve společnosti šéfredaktora Jaromíra Ostrého a politiků, které si pozval do studia (Přemysl Sobotka a Jan Koukal v jednom případě, Vítězslav Jandák ve druhém). Pokud je šéfredaktor schopen nechat své politické hosty vypustit z úst věty jako „Když je někdo nespokojený s tím, jak to tady vypadá, tak já bych je poslal vlakem do Ruska, aby se podívali, že na tom nejsme tak špatně,“ (pánové z ODS) nebo surrealistická tvrzení jako „Bohuslav Sobotka je myslitel, filozofický typ,“ (Jandák) aniž by je jakkoliv korigoval, je na místě zamyslet se, zda se jedná o člověka na správném místě. Přesněji řečeno, zda by pro novináře s takovým nedostatkem soudnosti nebo snad asertivity nebylo vhodnější místo mimo veřejnoprávní rozhlas.
Že v nočním čase do vysílání zmrtvýchvstalo Mikrofórum patrně někoho potěší. V případě mnou vyslechnutého exempláře nejspíš fanoušky (za to díky) zrušeného pitoreskního pořadu mladé poezie Zelené peří. Moderátorka, herečka Gabriela Vránová a další herečka Valerie Zawadská v přímém přenosu předvedly takovou kaskádu veršovánek, rodinných drbů, záchvatů dusivého kašle a všeobjímající hysterie, že jsem mohl jen doufat v přítomnost lékaře a někoho s kýblem studené vody ve studiu.
K víkendovému schématu jen jednu poznámku: věřil jsem, že mě nepotká nic horšího než poslech pořadů, v nichž DJ Skalka (ano, Miloš, ten Miloš Skalka) mručivě pobrukuje ve společnosti osobností, jejichž existence v showbusinessu mě kus od kusu nepřestává překvapovat. Potkalo. Jaromír Ostrý přidělil vlastní pořad Felixi Slováčkovi. Jmenuje se to Felixír a musí se to slyšet, neboť slovy se některé události jen těžko popisují. Už jen znělka mi evokuje bavorské porno, které jsem kdysi ze studijních důvodů shlédl, duchaprostý je Felixír snad ještě víc. Pokud by vám to nestačilo, hodinovku si čímsi vysloužil i Václav Hybš, který společně s kamarádem Felixem pořádá surovou exkurzi do toho nejplytčího, co normalizační pop vyvrhnul ze své smrduté kloaky. Po tak infernálním zážitku lze hodinku ve sklípku s Václavem Postráneckým, jakýmsi „Jožkou Šmukařovým“ a hromadou sterilně nablblých historek považovat za příjemně strávenou.
Nerad bych jen kritizoval. Proto pochválím. To co se nezměnilo, se nezhoršilo. A teď mě omluvte, za chvíli začíná Domino.
PS: Ohromně by mě zajímal projekt, na jehož základě se Jaromír Ostrý stal šéfredaktorem. Všechno mi to nějak připomíná restrukturalizaci poměrně slušné hospody na prasečí chlívek.
Žádné komentáře:
Okomentovat