Optimisté tvrdí, že to, co se poslední týdny děje podél jižního pobřeží Středozemního moře, se postaví do jedné řady s hvězdnými hodinami lidstva, jakými patrně byl rozklad a rozpad bývalého sovětského impéria. Prostě další marketingově dobře zvládnutá (sametová, květinová etc.) revoluce, pravda a láska zvítězí a tak dále. Obávám se, že optimisté v dobré víře obelhávají sebe i ostatní a obávám se, že na to dojedeme. Politicko historičtí optimisté obvykle nevidí, co skutečně je, ale to, co by si přáli vidět. Obvykle mívají slušné formulační schopnosti a svým vlivem se nakonec postarají o to, že když věci dopadnou jinak, než si představovali, nachází se Evropa ve stavu totální nepřipravenosti.
Vůbec nechápu, kde se v optimistech bere naděje, že revoltující arabské obyvatelstvo netouží po ničem, než po výdobytcích demokracie, jak jí v našich krajích rozumíme. Asi neviděli, jak nad demonstrujícím egyptským davem povlává figurína oběšeného Mubáraka s Davidovou hvězdou na prsou. Představa, že v arabských zemích zničehonic zavládne demokracie a že se Egypt a další státy stanou vzory, které postupně přemění jih Středomoří v oázu, je prostě naivní. Při neexistující demokratické tradici může něčemu takovému věřit jen snivý sociální inženýr.
Horší, bezesporu ale pořád ještě dost dobrá je možnost vlády vojenských režimů po tureckém vzoru. Armáda se ujme moci a bude garantovat modernizaci společnosti tím, že bude dohlížet na sekulárnost státní moci. Vojenský junta je spojení s prachmizernou pověstí, ta ale nemusí odpovídat skutečnosti.
Poslední možnost, ta nejpravděpodobnější, mě děsí. Z rozvášněného podhoubí se už vylupují pseudonáboženské fundamentální bojůvky v čele s vousatými imámy, jejichž cílem je teokracie. Nemusím být fanoušek plukovníka Kaddáfího nebo starého Mubáraka, ale rozhodně vidím radši je, než jakýsi univerzální kalifát na vlastním prahu.
Ano, na arabské jaro budeme bezesporu vzpomínat jako na událost, která změnila tvář světa. Ale ta tvář bude hrozná.
Žádné komentáře:
Okomentovat